Moje milá smrti Veronika Hurdová

Bohumil je málomluvný stařík, toho času správce hřbitova. Narodil se do světa, kterému ještě bylo možné rozumět. Který bylo možné rozebrat, opravit a zase složit. Než aby o svých kvalitách dlouze plkal a chvástal se, raději jde a udělá, co je zrovna třeba. Funkčnost a trvanlivost preferuje před líbivostí. Jeho urputnost a praktičnost je pro okolí občas otravná. Vidí svět jednoduše a příliš nedbá na to, že ostatní lidé mají tu nevyzpytatelnou nepříjemnost zvanou emoce. Ačkoli by ho mnozí označili za podivína, jeho srdce je skrz naskrz dobré a bezelstné. Nečekejte však od něj nabubřelá gesta. Své city vyjadřuje skrze činy. Protože když pomoct může, tak pomoct musí. Vyřeší sebezapeklitější technický problém. Dokáže opravit všechny přístroje na světě. Bohumil by si z hloubi duše přál, aby to tak jednoduché bylo i s mezilidskými vztahy. Může ale člověk ze dne na den zbourat základy, které stavěl přes 70 let?

Děj románu

Jak složité je žít jednoduše?

Jedné listopadové noci Bohumil udělá správnou věc, kterou by podle něho udělal každý. Policie na to má bohužel jiný názor. Když se pak incidentu chytnou média, začne se Bohumilův doposud pečlivě uspořádaný život otřásat v základech.

Ve stejném čase se v Praze schyluje k primátorským volbám. Dva hlavní sokové se naparují jako kohouti na smetišti, ale Bohumil má úplně jiné starosti. Jak je možné, že mu před okny, v přírodní rezervaci, rostou dvě nové bytovky? A jak to, že je stavební úřad povolil, když jeho malinký, vlastnoručně postavený domeček odmítá zkolaudovat?

Když se mu ale do života připlete Marie, mladá maminka dvou zvídavých klučinů, musejí jít tyhle otázky stranou. Dámě v nesnázích je vždycky potřeba pomoci.

Blíží se Vánoce a spolu s nimi začínají vyplouvat na povrch stíny minulosti, které bychom raději drželi v sobě a dál předstírali, že nejsou naše.

Kniha o jednoduchosti

Asi žádné dítě se nenarodí s tím, že si přeje, aby se ten jeho život pěkně zašmodrchal.

Jenže osud nám předhazuje různé zkoušky, až se do toho někdy zamotáme tak, že nevíme kudy ven. A tak vytahujeme různé strategie přežití, abychom provedli své bárky rozbouřeným mořem.

A jakkoli se nám zvenčí může jevit "pádlování rohlíkem" nebo "foukání fénem do plachty" jako blbost, jste-li na dané loďce, dává vám to perfektní smysl a není vám příliš podezřelé, že to nefunguje.

Nakonec jsme to jen my sami, kdo může opustit "zaručené postupy" a začít žít svůj život prostince a jednoduše.

Román Bohumil je složení poklony všem tátům světa, kteří o své děti pečovali s láskou.

Pár myšlenek z knihy

Táta ho naučil všechno, co bylo potřeba o světě vědět. Starat se o věci, které můžeš zlepšit. Netrápit se tím, s čím nic nenaděláš. Víc dělat než mluvit. Mít lidi rád a přát jim jen to dobré. A hlavně se z ničeho nepřiposrat, protože všechno, co se zpočátku jeví strašidelně černé, stejně časem vybledne. Bohumil se těmi radami řídil už sedm dekád a zatím mu to fungovalo.

Často obdivujeme jedince, co konají velké věci a srdnatě se pouštějí do zásadních bitev pro dobro celého lidstva. Málo však oceňujeme ty, kteří navzdory fackám osudu zvládají jen stát na místě. Někdy je totiž takové obyčejné stání mnohonásobně náročnější než sprint.

Bohumil se cítil jako stařičký výpravčí na zapomenutém nádraží, kam občas nějaký ten vlak zabloudí, ale on ví, že jemu do něj nasedat nepřísluší. S klidem v duši tak může stát na nástupišti a mávat všem těm vlakům napěchovaným lákavými přísliby a nadějemi, které ho už ničím nelákají.